Je stále tolerantnější společnost skutečně lepší?

Lidé jsou různí, o tom asi není třeba hovořit. Většinou jsme však součástí nějaké kultury, do které se začleňujeme. Ovšem co takoví, kteří se do ní z nějakého důvodu začlenit nemohou nebo nechtějí? Jistě, jedná se o menšiny, avšak i ty mají právo být slyšet.

To je také důvod, proč je dnes dáván stále větší tlak na toleranci vůči těm, kteří se od nás nějak odlišují, ať už původem, barvou kůže, sexuální orientací či čímkoliv jiným. Mnozí však varují, že je to cesta do pekel.

Jejich hlavní námitkou je, že se koneckonců jedná o naši kulturu a tradice, a neměli bychom se jich vzdávat jen kvůli tomu, že je s tím pár lidí nespokojeno. Bojí se, že díky tomu naše děti na své kořeny zapomenou, a přijmou místo toho ty cizí hodnoty, zvláště takové, které jsou špatné.

To je však nepodložená obava. Koneckonců, úkolem školy je vystavit dítě co nejvíce podnětům, aby si následně dokázalo vybrat, který z nich je pro něj ten pravý a našlo své místo v životě. A toho rozhodně nedosáhneme tím, že budeme minoritní skupiny nejen ignorovat, ale často také odstrkovat.

Málokdo si uvědomuje, že to, co lidé z těchto skupin chtějí, je pouze mít stejná práva jako všichni ostatní. To přece není tolik, nebo ano? Člověk by si myslel, že jsme se již vzdálili době, kdy například černí lidé museli sedět v jiné části autobusu, ovšem zdá se, že se po tom některým lidem stýská.

Samozřejmě je pravdou, že to sebou přináší problémy. V naší zemi je typickým příkladem inkluze. Její záměr byl jistě dobrý, avšak výsledky rozhodně nejsou takové, v jaké bychom doufali. To však není vina těch dětí, ani jejich rasy, nýbrž prostředí, ve kterém vyrůstají a výchovy, které se jim dostalo od rodičů. A snaha změnit tyto faktory je skutečně během na velmi, velmi dlouhou trať, zvláště když tito rodiče nespolupracují a nechtějí se změnit. A dokud se nevyřeší tento problém, inkluze bude fungovat skutečně jen málokdy.